Pinčové
Za tímto pojmenováním se skrývá zajímavé a velmi staré plemeno psů. Jeho pojmenování údajně pochází z anglického „ to pinch “ , což znamená štípat. Názory odborníků se však různí. V angličtině znamená též někoho, kdo trhá, štípe nebo je skrblík. Taktéž před dávnými časy název pinč toto plemeno získalo pro svoji schopnost tlapami při hře i při lovu lapat malé škůdce, myši, krysy. Takže pinč znamená vlastně chytač nebo lapač. Na začátku 19. století se častěji používalo v souvislosti s pinčem označení hryzající nebo štípající (název vznikl podle způsobu, jímž pes zadržoval a držel své oběti). Roku 1836 dr. H. g. Reichenbach ve své knize „ Pes ve svých hlavních a vedlejších druzích “ píše: Pinč, hladký, štíhlý a ve všech částech těla proporcionálně stavěný, jednobarevný nebo černý, kterýž, má prsty na předních tlapách velice vyšlechtěné, se silnými, zahnutými drápy, je na svou štíhlost dobře stavěný, má zajímavý a veselý temperament, je vždy pohyblivý a bez falše. Miluje teplo a proto se patrně rád zdržuje ve stájích. Sklon k lovu je mu vrozen a pokud je chován v domech, hledá potěšení aspoň v tom, že se večer pohybuje po dvoře a chytá krysy nebo v zahradě myši či jinou havěť. První plemenná kniha byla vydána roku 1923 klubem kníračů a hladkosrstých pinčů. V české republice byl první pinč zapsán roku 1982 paní Dvořákovou – zakladatelkou chovu NP u nás. V současné době vykazuje chov pinčů stoupající trend, ale snad vždy bude zaostávat za chovem kníračů. Jako chovatelé totiž přebíráme nejen radost z chovu, ale také povinnost vůči plemeni. Musíme si stále důrazně připomínat, že jsme povinni plemeno udržet. Rozhoduje kvalita, nikoli kvantita.